24. 10. 1998
KČT v regionu Krkonoše a Podkrkonoší
KČT Lokomotiva Trutnov
Obrázky z Krkonoš a Podkrkonoší /ale také odjinud/
Zajímaví lidé
Reportáže z turistických akcí
Mladobucká padesátka
Ubytování vhodné pro turisty
Úvod
Memoriál Jindry Axmana /pěšky/ /26. 01. 2008/ aneb KDYŽ TURISTIKA ZAČNE OPĚT CHUTNAT
Silvestrovský pochod /31. 12. 2007/ aneb INOVACE - OBJEVENÍ VÝCHODNÍ CESTY
Na Štěpána na Štěpánku /26. 12. 2007/ aneb CESTOU LEDOVÝCH VODOPÁDŮ, STALAKTITŮ, ŠPERKŮ A LUSTRŮ
Vánoční pochod /22. 12. 2007/ aneb CELÝ DEN NARUBY - KE VŠEMU JEŠTĚ S MUDROVÁNÍM NA KONCI
Výlet na Semilsko /15. 12. 2007/ aneb VÝLET JAKO UMĚLECKÝ ARTEFAKT
...... a nádavkem 5 reportáží od mých přátel
Úvod
Jak bylo řečeno, odbor KČT Lokomotiva Trutnov, má zajímavou vývěsní skříňku, která se nachází u Okresního úřadu v Trutnově těsně za hlavním rozcestníkem turistických cest na cestě ke Komerční bance a ZPA CZ po pravé straně. Zde je možno si v reportážích Luďka z Trutnova přečíst zážitky z jeho putování.
Nechť pět posledních reportáží /s výjimkou těch, které současně uvádím ve Zpravodaji/ je věnováno na těchto stránkách i širšímu plénu. Archiv všech autorových reportáží naleznete na adrese po kliknutí zde. Pozor! Na reportáže se vztahuje autorské právo.
Memoriál Jindry Axmana /pěšky/ /26. 01. 2008/ aneb Když turistika začne opět chutnat
Po Novoročním výstupu na Žaltman jsem měl nedobrovolnou turistickou přestávku. Nastydl jsem, postiženy byly průdušky, kašel a rýma mě soužily, naštěstí nešlo o chřipku, při které bych ztratil i zbytek své ubývající kondice. Dobře mi však nebylo a na aktivní absolvování prvních dvou turistických sobot v roce neměl jsem ani pomýšlení. Naštěstí trpělivé průběžné léčení litry horkého čaje s citronem a paralenem přineslo pozvolný ústup mých potíží, takže jsem se poprvé odvážil jít pěšky v sobotu 19. ledna ze Zelené louky nejkratším směrem do Malých Svatoňovic na schůzi tamního odboru KČT, pořídil jsem to za čas těsně pod tři hodiny.
Protože přes nepříznivé počasí /mrholení/ nezanechal na mě tento test škodlivých následků, nakročil jsem směle tuto sobotu na Memoriál Jindry Axmana pořádaný KČT Hostinné. Slovo "nakročil" je nutno vzít doslova, protože desetikilometrová pěší trasa na původně lyžařské akci nemůže přirozeně ukojit mé turistické smysly, takže odnepaměti přicházím na start ze svého domova na Zelené louce pěšky - v posledních pěti letech nepřetržitě po silnici přes Mladé Buky a Rudník do restaurace U Soudku v Arnultovicích v dohledu již hranic města Hostinného.
Protože nemám již na horním patře zuby, trvalo mi sežvýkání tří housek se salámem tak dlouho, že jsem do ještě tmavého rána vyšel se zpožděním až v 06,17 hod. Na cestě do Mladých Buků jsem se značnou dávkou nostalgie vzpomínal, jak jsem tudy putovával na začátek našich turistických výbojů s Janou z Buků - na Zvičinu, Tábor, Jestřebí boudu, Rýchory přes Prkenný Důl či do Kuksu a na Betlém. Poté, když jsem v 07,10 hod. zamával symbolicky na lepší turistické časy do tmavých oken malého domečku pod kostelem v Mladých Bukách, dostal jsem se posléze na silničce do Rudníku do pravé turistické Nirvány a začal vzpomínat na 16. únor téměř před šesti lety, kdy jsme tudy před druhou hodinou noční podstupovali první kilometry našeho legendárního putování na horu Tábor, protože takový dálkoplazecký výkon a dobrodružství vůbec člověk neprožívá částo.
Za těchto úvah zrychlil se můj krok natolik, že v 09,17 hod. - přesně na minutu po třech hodinách razantní chůze - završil jsem rázným protnutím dveří zcela zaplněné restaurace U Soudku své ranní 18-ikilometrové putování, jež jsem po zásluze odměnil dík pohotové obsluze nasáváním grogu a Prazdroje, především však fantastické atmosféry pochodu.
jedna z překrásných chaloupek na cestě z křižovatky v Rudníku do restaurace U Soudku v Arnultovicích. Foto: L. Šlosar
Musel jsem v duchu vzdát hold Mirkovi z Vrchlabí, dlouholetému skvělému chodci, kterému v jeho 72 letech nedovoluje zdraví skoro vůbec chodit, a přece na tuto akci pravidelně přijíždí, a absolvuje aspoň svou krátkou trasu na vzdálenější nádraží v Hostinném a zpět. Toto jsou opravdoví hrdinové turistických tras! Asi čtvrthodinu po mě dorazila do restaurace Máša z Vrchoviny, jež pro změnu na start rychlejším tempem vykročila z Vrchlabí, a když měla nastat hodina desátá, přišel čas vyrazit na samotnou trasu pochodu. Protože bylo na čas lednový nezvykle zcela holo, připravili pořadatelé místo lyžařských tras navíc ještě jednu pěší - šestnáctikilometrovou - po pomyslných stopách stejné lyžařské trasy, na níž věrným naším průvodcem měly být bílé fáborky.
Ty zavedly nás po louce skutečně zcela holé k lesu ke stanovišti nově zbudované naučné Mravenčí stezky zvanému V lese. Odtud jsme byli nasměrováni směrem severním přes další louku s křížem nadepsaným "Siehe! Wie hat Gott die Welt geliebt", známým mi z dřívějška ze závěru tohoto pochodu. Na další louce jsme pak zatápali, až jsme zjistili, že značení vede dále směrem k horám, jejíž reprezentantka Černá hora jen se sporými stopami sněhu skrývala se již od svých středních poloh v mracích. Definitivně jsme bílé fáborky ztratili na konci stromořadí, na který nás nasměrovala šipka pochodu. Tam nalezli jsme směrem doleva toliko zářez v bříze se šipkou a nápisem "Čermná", jehož původci samozřejmě nebyli pořadatelé.
Dále museli jsme se řídit vlastní intuicí, vědouce toliko, že naším dílčím cílem je právě Čermná. Obloukem obešli jsme po kraji kolem posedu další louku a na jejím kraji nalezli jsme další fáborek, tentokráte zelené barvy, jenž zřejmě pamatoval některý jiný pochod. Naštěstí po přechodu následující louky a navázání na modře značenou cestu objevilo se pod námi údolí, ve kterém jsem správně vytušil hledanou obec. Opustili jsme proto značenou cestu a sestupovali přímo do údolí k osamělým chalupám, ubezpečeni předtím o správnosti svého počínání letmým pohledem mezi stromy na vysokou červenou věž kostela sv. Václava vpravo před námi. Kol osamělého stavení se záclonami klesli jsme definitivně k silničce a po ní dostali se k restauraci, v Čermné jež je situována přesně proti zmíněnému kostelu a do jejíhož lokálu vkročili jsme takměř přesně o půl dvanácté. Zablouděním a zmenšením jejího oblouku jsme si evidentně oficiální trasu zkrátili, což po kilometrech absolvovaných na start vůbec nevadilo.
trasa šestnáctikilometrové trasy zavedla nás ke známému kříži nad Arnultovicemi tentokráte již na jejím samém počátku. Foto: L. Šlosar
po rozlehlých loukách šinuli jsme si to na dohled Černé hory, od středních polohách skryté však v mracích. Foto: L. Šlosar
další překrásné stavení naskytlo se nám ve Vlčicích na cestě k tamní restauraci, musel jsem nad ním ex post odstranit dráty. Foto: L. Šlosar
V restaurace pobyli jsme třičtvrtěhodinu, během níž poručili jsme si - vědomi si, že do nastálého stoupání po silnici nad Čermnou musíme mít správně namazáno - po panáku slivovice. Není divu, že nám to opravdu do kopce neprokluzovalo, stejně jako při následném klesání k cestě v údolíčku, byť jsme se proplétali chrastím, jež by za normálních okolností v tuto dobu ukryl sníh. Proti trase 10 km z minulých ročníků počali jsme stoupání ze zmíněné cesty do dalšího svahu již po několika metrech odbočení doprava - ke vzpomínané zastávce Mravenčí stezky V lese. Poté sestupovali jsme v protisměru ranního putování nyní s výhledy doleva na Hostinné a po hodině putování z Čermné přibyli jsme zpět do cíle v restauraci U Soudku.
Zatímco Máša odešla před 14. hodinou na vlak, pobyl jsem v cíli ještě další půlhodinu a s trochou závisti pozoroval stůl pořadatelů, u něhož i v době přestávek mezi příchody nadšených účastníků akce sedělo disciplinovaně nejméně pět pořadatelů, častěji i více.
stanoviště Mravenčí stezky V lese minuli jsme podruhé na zpáteční cestě do cíle. Foto: L. Šlosar
teprve na zpáteční cestě do Arnultovic mohli jsme plně ocenit zajímavé výhledy na Hostinné. Foto: L. Šlosar
stůl pořadatelů v restauraci U Soudku za mé přítomnosti byl nepřetržitě a plně obsazen, neexistovalo proluk, v nichž by se větší část pořadatelů jen tak odskočila domů, natož zcela opustila stanoviště. Foto: L. Šlosar
Posléze jsem předčasně před odjezdem svého vlaku odešel i já za účely vlastivědnými do Hostinného. Těsně před náměstím jsem se zastavil u sochy Josefa II. od Jiřího Leiska z roku 1906 z kararského mramoru, jež připomíná tři návštěvy císaře ve městě v letech 1766, 1771 a 1778. Posléze jsem zásluhou "přítele po telefonu" Vládi z Jilemnice bez problémů nalezl kříž věnovaný padlým ve válce prusko-rakouské v roce 1866 s hlavním nápisem "Der toten Kriegern 1866 zum ehrenden Gedenken". Nachází se u bývalého františkánského kostela - nyní Galerie antického umění - hned za vchodem do areálu hnedle proti mostu vpravo při zdi.
Protože jsem měl na vlak v 15,23 hodin dosti času, pokračoval jsem dále na vzdálenější nádraží proti papírnám, kde jsem se setkal s jiným účastníkem, jenž rovněž vyjadřoval svou spokojenost s akcí s tou výhradou, že tu nenalezl účastníka s osobním razítkem. Když jsem mu k jeho nelíčené radosti nabídl své, ukázalo se, že ho potřebuje do záznamníku Štemplíř vydaného Klubem Dobrý hospodář právě pro účely shromažďování osobních razítek. Nakonec na cestě pěšky z hlavního nádraží v Trutnově domů na Zelenou louku jsem se při krátké rekapitulaci právě prožitého turisticky pestrého dne velice radoval z toho, že mi turistika a chůze sama opět začaly velice chutnat.
Silvestrovský pochod /31. 12. 2007/ aneb Inovace - objevení východní cesty
Abych se dostal z trutnovského sídliště Zelená louka na start Silvestrovského pochodu v Dobrušce, musel jsem čtyřikráte přestupovat - na hlavním trutnovském nádraží, ve Starkoči, ve Václavicích a naposledy v Opočně, přece bylo spojení natolik plynulé, že jsem do Dobrušky přibyl za necelé dvě hodiny, z toho na čas vymezený pro přestupy připadlo celkem 25 minut - v Trutnově deset minut, ve Starkoči šest minut, ve Václavicích tři minuty a v Opočně šest minut, tady dokonce na autobus, což zřejmě bylo příčinou, že jsem tímto spojem přijel na pochod sám.
V sokolovně, kam mi to přes parčík trvalo dalších pět minut, upoutal mě u stolku jeden z účastníků Mario z Opatovic n. L., jenž nabídl mi do vandrbuchu otisk čtyř osobních razítek vztahujících se k jeho účasti na pochodech IML, k nimž přidal ochotně hlt slivovičky, takže jsem se mu revanšoval skromně svým jediným osobním razítkem a pro změnu hltem ginu ze své placatice. Ze sokolovny vyrazil jsem na dobrovolně zvolenou trasu pět minut po půl deváté - čtvrt hodinu po svém příjezdu do Dobrušky. Vše zkrátka probíhalo dosud podle scénáře uplynulých šesti let a nebylo by tak už o čem psát …. kdybych po chvíli po levé straně neponechal nepovšimnutu ulici Pulickou, po níž jsem dosud bočil doleva, a nepokračoval místo toho ulicí Opočenskou na náměstí F. L. Věka. Nesoustředěnost? Skleróza? Roztržitost? Omyl? Chyba lávky. Úmysl!!
V rámci Silvestrovského pochodu se totiž od roku 2001 dohaduji s pořadateli z KČT Dobruška, že v zájmu včasného návratu domů se do cíle nevracím. Místo toho pokračuji z Dobrušky do Červeného Kostelce - dosud po stejné vlastní trase /Dobruška - Pulice - Bohuslavice n. M. - Slavětín n. M. - Městec - V. Jesenice - Č. Skalice - Zlič - Žernov - Červená Hora - Stolín - nádraží ČD Červený Kostelec, tedy vlastně Lhota za Červeným Kostelcem/, jen na některém dalším pochodu jsem do ní něco "přibalil" - hned v roce 2002 jsem zabloudil přes Rohenice a ukončil své putování v České Skalici, jindy jsem si v Bohuslavicích nad Metují odskočil z cesty k evangelickému kostelu, ještě později jsem ve Velké Jesenici "objevil" na kostele pamětní desku z války r. 1866 a naposledy loni jsem si tamtéž odskočil ke kapličce sv. Františka s Jezulátkem. Zmíněná trasa obepínala umělou vodní nádrž Rozkoš zleva od západu. Dnes jsem se rozhodl k radikálnímu řezu - naplánoval jsem si trasu vedoucí východně, Rozkoš obepínající zprava a spojující se s tou původní ve Zliči v hostinci Barunka, kde pravidelně trávívám jedinou hodinovou přestávku na trase.
Rozpaky, zda nově zamýšlená trasa není delší než původní, mohl jsem zapudil již za východním krajem DOBRUŠKY, kdybych se pustil do Nového Města nad Metují rovnou po silnici E14. Neučinil jsem tak proto, že z pohledu automobilistů jde o velice rychlý a frekventovaný úsek a v poslední den v roce bylo lze očekávat, že hodně řidičů bude už pod parou. Terén se zdál navíc svižné chůzi příznivý kdekoliv, teprve v noci napadla čerstvá asi pěticentimetrová vrstva sněhu, která sice byla rozbředlá, ale silnice byly vesměs holé, takže jsem se rozhodl ponechat si tuto přímou variantu pro případ, až bude sněhová kalamita.
Místo toho jsem se pustil dále směrem východním, po své pravici jsem barbarsky ponechal bez bližšího povšimnutí KOSTELÍK SV. DUCHA známý z natáčení seriálu F. L. Věk, prošel jsem obcí DOLY a po krátkém táhlém stoupání jsem se v obci VAL pustil po naprosto nefrekventované silničce směrem severním přes CHLÍSTOV do obce SPY. Tady ve třičtvrtě na deset jsem se silnici E14 již vyhnout nemohl a měl jsem dvě možnosti. První - pokračovat doleva, navázat na méně frekventovanou silnici a po ní dojít v Novém Městě nad Metují až k železničnímu nádraží - jsem zavrhl. Místo toho jsem sledoval zmíněnou silnici E 14, po ní se zhoupnul malou vlnovkou skrze Spy, u kříže s citátem z Knihy Jana, kapitoly čtrnácté a verše šestého jsem opustil po červeně značené cestě silnici, u dalšího kříže s poněkud stručnějším nápisem "Dokonáno jest" jsem sestoupal po schodech takořka k branám NOVÉHO MĚSTA NAD METUJÍ, jehož centrum Husovo náměstí protnuly mé rázné kroky ve čtvrt na jedenáct.
kostel sv. Ducha jsem jen zlehka minul po své pravici. Foto: L. Šlosar
památník padlých v 1. světové válce ve Spech, event. ve Spích. Foto. L. Šlosar
kříž s citátem z Knihy Jana při silnice vlevo na konci Spů je pro poutníka výzvou k odbočení na stejnou stranu. Foto: L. Šlosar
Přílišný klokot ve městě mě k zastavení nelákal, pouze blízko restaurace Rychta jsem si na mapě ujasnil, že musím dále asi dva a půl kilometru do obce VRCHOVINY přetrpět ruch silnice E14 směřující dále na Náchod, což mi usnadnila cyklostezka po levé straně silnice. Ve Vrchovinách jsem posléze odbočil doleva na Červenou Skalici do ŠONOVA a PROVODOVA. Přiznám se, že v těchto chvílích se mi příliš dobře nešlo, namohl jsem si stehno na pravé noze, překonal jsem chumelenici, viditelnost byla prabídná, do dálí bylo vidět prabídně.
Původně jsem měl v úmyslu pokračovat přímo na frekventovanou silnici Náchod - Česká Skalice, ale u lesa slujícího MNICHOVEC jsem měl šťastný nápad odbočit po silničce zcela pokryté malou souvislou vrstvou sněhu, ale zcela pohodlné pro chůzi, po ní jsem došel na kraj obce ŠEŘEČ. Nato zatočil jsem doprava a skrze obec KLENY dostal jsem se na již zmíněnou frekventovanou silnici Náchod - Česká Skalice. Přestože jsem pojal celou cestu jako průzkumnou a zakázal jsem si rozptylovat se hledáním památek, především z války roku 1866, a svou pozornost soustřeďoval jsem toliko na četná Boží muka, jež lemovala hojně mé putování, naproti jednomu z nich nacházejícímu se na konci Klen těsně při zmíněné silnici zaradoval jsem se přece - bylo těsna po poledni - nad tmavě šedou deskou vsazenou do zdi restaurace, bývalého to hostince, na níž stříbřitý nápis zvěstoval, že je věnována rytmistru 11. kyrysnického pluku hraběti Alfredu von Enzenbergovi, jenž padl u České Skalice 27. 06. 1866.
obec Šonov zdobí socha Panny Marie. Foto: L. Šlosar
sem dříve v Klenech chodili do hospody. Foto: L. Šlosar
abych vyfotografoval zblízka desku věnovanou rytmistru von Enzenbergovi, musel jsem popolézt na malý svah ke zdi penzionu, přesto jsem se musel hodně zaklonit. Foto: L. Šlosar
Nato jsem chvátal - náhle zázračně a definitivně zbaven bolestí na stehně - po dostatečně široké frekventované silnici směrem na Českou Skalici, ale v těsném dohledu restaurace Valentýna u Rozkoše zabočil jsem před železniční přejezd doprava na úzkou silničku, jež mě dovedla do Zliče přesně k restauraci Barunka, kde jsem se přesně šest minut po půl jedné, tedy jen o několik minut později než v uplynulých letech napojil na původní shora uvedenou trasu.
Stejně jako v uplynulých letech mi tak průběžný čas dovolil strávit v restauraci téměř hodinku při dvou pivech a dršťkové polévce. Nato jsem své putování dokončil po známé již trase přes Žernov, za kterým asi 100 metrů za ústím silničky z Babiččina údolí odskočil jsem si stranou doleva do úvozu a konečně jsem našel kamenný kříž na hrobě 3 pruských a 5 rakouských hulánů, padlých v jezdecké srážce 27. 6. 1866. Rychlým tempem jsem ještě před půl třetí prošel Červenou Horu, dále Stolín a minutu před čtvrt na čtyři jsem stanul před nádražní restaurací v Červeném Kostelci, respektive ve Lhotě, a dal si tu stejně tradičně poslední točené pivo.
detail pomníku z války z roku 1866 za Žernovem. Foto: L. Šlosar
Když jsem pak odjížděl v 15,51 hod. a ve vlaku dopíjel svou zásobu ginu, byl jsem se svou misí spokojen. Východní cestu, jež zpestřila mé každoroční putování z Dobrušky do Červeného Kostelce, se mi najít a projít podařilo a k tomu jako dvě třešničky na dortu spatřit dvě památky z války z roku 1866.
O den později jsem po boku originálního a sympatického turisty Mirka ze Zelené louky naplnil tradici Nového roku v podobě Novoročního výstup na Žaltman na trase z Malých Svatoňovic přes rozcestí pod zmíněným kopcem na Jestřebí boudu a po více než hodinové přestávce zde až na konečnou MHD ve Lhotě, byť jsem poté nepříjemně nastydl.
Přeji všem turistům, aby se jim podařilo úspěšně i nadále svádět v některých případech nerovný boj s lákadly konzumního života, a abychom se my turisté dobré vůle potkávali v neztenčeném množství na turistických trasách i v roce 2008!!
Na Štěpána na Štěpánku /26. 12. 2007/ aneb Po cestě ledových stalaktitů
Velkou výhodou - zvláště pro osoby se sklerózou - hvězdicové turistické akce Na Štěpána na Štěpánku s místem scuku na Turnovské chatě na úbočí vrchu Hvězda je, že datum jejího konání je - stejně jako u všelikerých těch novoročních výstupů či Květnového pochodu v Pecce - neměnné, koná se totiž - jak sám její název zvěstuje - přesně na Štěpána, v anglosaských zemích "on Boxing Day", takže tady si začátek akce pamatují hůře, neb lidé jsou bohužel nuceni boxovat se s druhými kdykoliv - i proti své vůli jako třeba já.
Pozorný čtenář mých reportáží si mohl zapamatovat, že jsem v uplynulých letech situoval začátek svých výbojů na této akci postupně do Plavů, Tanvaldu, Desné /dvakrát/ a v posledku do Kořenova. O místu mého letošního východiště rozhodla má lenost, nechtělo se mi vstávat na vlak vyjíždějící z Trutnova po šesté, zvláště když následné spojení je časově znehodnoceno vynucenou hodinovou prodlevou v Železném Brodu. I povstal jsem teprve na vlak opouštějící Trutnov v 08,16 hod. a dovolil jsem si dokonce ten luxus, že jsem ho ze Zelené louky stíhal pěšky. Své ranní vlakové putování ukončil jsem pak po třičtvrtě na deset na nádraží v Rokytnici nad Jizerou, jež zvolil jsem tak za místo počátku své letošní expanze. Popsanými okolnostmi vynucená trasa ukázala se nakonec k mému překvapení jako nejhezčí ze všech dosavadních k tomu účelu absolvovaných a tedy hodná svého vylíčení na mých stránkách.
První své úvodní kroky byl jsem nucen uskutečnit na rušné silnici směřující na Kořenov, ovšem toliko k prvnímu mostu, po němž směrem k továrně EMBA překlenul jsem Jizeru. Tady chopil jsem se zeleně značené cesty a po ní vyšvihl jsem se prudkým, leč naštěstí krátkým stoupáním - již za starostlivého dohledu sluncem ozářeného kostela sv. Václava v Pasekách nad Jizerou - na širokou cestu zdobenou tentokráte modře zbarvenými turistickými značkami, jimž souzeno bylo stát se na dalších šest kilometrů jedinými věrnými mými společnicemi.
Zmíněná cesta - slující Planýrka - vine se téměř věrně kopírujíc řeku Jizeru proti jejímu toku, jež hluboko zařezává se po pravici žasnoucího poutníka hluboko pod ním, až konečně postupně poklesne k jejímu soutoku s Mumlavou přes vodu naproti křižovatky Na Mýtě. Tento můj dílčí cíl byl ještě daleko přede mnou, teď před půl jedenáctou postával jsem zkraje osady Havírna před kapličkou Nejsvětší Trojice, jíž dle tradice postavili si - zřejmě v akci Z - v 17. století havíři, kteří ve zdejší lokalitě kutali stříbro. Kaplička ta byla posléze několikráte - jak již patří k českému koloritu - vykradena a posléze od základu obnovena v roce 1994. Barevný dřevoryt Nejsvětější Trojice, jehož zobrazení mi znehodnotil nežádaný odlesk světla, vyhotovil dle tradiční lidové představy výtvarník Jiří Kment.
Rozmyslet si zamýšlenou okliku měl jsem možnost ještě v osadě samé, ale neoslyšel jsem nabídky Petra z Rokytnice nad Jizerou, jenž protnul cestu těsně přede mnou, abych následoval jeho kroky přímější cestou přes Paseky.
Po Planýrce pokračoval jsem tedy sám za nádherného mrazivého slunečného počasí pod sytě modravou - jinou barvou netknutou - oblohou. Po mé pravici skrze ojedinělé proluky mezi stromovím mohl jsem sledovat sluncem ozářené kopce nad protilehlým břehem Jizery. Po mé levici předávaly si mě mezi sebou zamrzlé ledopády, jež načas pozdržely vody spadající do Jizery z ojedinělých pramenů prýštících z úbočí Hromovky a Kapradníku a jež proměnily se ve stalaktity v dosud lidmi nedotčené podzemní krápníkové jeskyni či v bohaté šperky vystavené ve výloze nejdražších klenotnictví či dokonce v bohaté zámecké lustry s pestrou stříbřitou výzdobou. Cesta sama byla pokryta mělkým zmrzlým sněhem, místy byla dokonce vydřena až do hola, teprve v blízkosti zmíněného soutoku sněhové vrstva trochu zbytněla, aniž by se ovšem i nyní bořila. Toliko jediný krátký úsek byl zcela po celé šíři cesty plný ledu, ale překonal jsem ho, aniž bych po několikametrovém pádu rozčeřil vody Jizery.
stalaktity na odiv vystavené průchozím spatřil jsem již na silnici směrem na Kořenov. Foto: L. Šlosar
sluncem ozářené výhledy na protilehlé nejvyšší svahy Krkonoše znamenaly později naplněným příslibem překrásného turistického dne. Foto: L. Šlosar
nejvýživnější ledový vodopád naskytl se mi v osadě Havírně vpravo od cesty. Foto: L. Šlosar
rozptýlené vody spadající ze svahu Hromovky načas byly znehybněny ku potěše poutníka plynoucího cestou slující Planýrka. Foto: L. Šlosar
raději si zašijte ruce své do kapes, bezbožní zloději či vandalové, ve slunce ozářené vitríně vystavuje právě Největší ze všech klenotníků. Foto: L. Šlosar
Za dříve zmíněným soutokem - bylo již kol třičtvrtě na dvanáct - dospěl jsem do Dolního Kořenova a za autobusovou zastávkou, na níž spatřil jsem po dlouhé době na okamžik živé duše, obořil jsem doleva po zeleně značené cestě do prudkého stoupání po protilehlém úbočí již vzpomínaného Kapradníku. Svah byl pokryt vrstvou sněhu hojnější než na Planýrce, naštěstí opět zmrzlého a udusaného, jen několikrát v dolních partiích můj postup zpomalila místa pokrytá ledem, naštěstí se vždy dala obejít. V době, kdy se mi stoupání zdálo nekonečné, poklesl jsem do malého sluncem ozářeného sedélka do míst, kde se cesta štěpila do tří směrů. Protože jsem nemohl ani v jednom směru najít pokračování zeleného značení, vybral jsem se prostřední cestu do krátkého stoupání, jež pokračovalo rovným terénem pokrytém mělkou vrstvou měkkého sněhu na starším ztvrdlém povrchu z téhož materiálu.
V půl jedné konečně světlá místa dlouho přede mnou spoře probleskující skrze stromoví vystřídala krajina do široka se otevírající ze silničky z Příchovic, jejichž štíhlá bílá kostelní věž jakoby zdáli vítala navrátivšího se poutníka. Ukázalo se, že jsem vyšel jen těsně pod chatou Hvězda u křížku s nápisem nadále bohužel určenému člověku zbloudilému i uvnitř sebe sama: "Poutníku zemský, buď klidné mysli, kříž je Ti znamením spásy Tvé, potěšením zarmouceným"
. Posléze davy chodců a lyžařů propletl jsem se, konečně po tříhodinovém snažení do Turnovské chaty vešel jsem, u pultu pivo a grog poručil jsem si, u pořadatelů z KČT Benešov u Semil přihlásil jsem se, mezi vysockými a benešovskými turisty, jež do cesty namanuli se mi, zčerstva získaný výtisk č. 3 Tuctové knihy - sumáře to Zpravodajů z let 1995 - 2006 a statistických údajů s nimi souvisejících sebraných kamarádkou Janou z Buků a mnou - kolovat nechal jsem a především vedle shora uvedených nápojů atmosféru báječné turistické akce nasával jsem.
>Nikdy neuchopí atmosféru setkání na turistických akcích ten, jenž bude chvátat z cíle svého předešlého snažení ihned po jeho dosažení, místo aby aspoň chvíli poseděl v družném hovoru s ostatními - prost jakýchkoliv předsudků. Nikdy nepotěší se útržky pochval zaslechnutých vprostřed rozhovorů v zaplněné chatě směřující na adresu osoby jemu blízké ten, komu mu budou lhostejny její aktivity z dřívějška, místo je podpořil. Nikdy nepřiťukne si s nikým při turistické akci skleničkou slivovičky jako já třeba s Pepíkem z Červeného Kostelce ten, jenž bude sočit na dlouholeté souputníky osoby jemu tak milé ten, jenž je a priori bude považovat za své nepřátele, neb drze se provinili tím, že onu poznali před ním. Nikdy nepochopí Edoarda Fernándeze se svou partnerku - sympatický pár až z portugalské Madeiry z hloubi Atlantiku, jenž místo aby v teple pětihvězdičkového hotelu pojídal drahá jídla, dospěl do cíle hvězdicového pochodu před čtvrt na dvě, ten, jenž nepozná slasti úporného dobývání prudkého svahu vprostřed skupinky turistických přátel.
Ve třičtvrtě na dvě, dopiv druhé své plzeňské pivo, skoro násilím musel jsem odebrat Tuctovou knihu mladým turistům z Benešova u Semil, dohodnuv se s nimi, že tuto vypálím na několik "ced" a budu tak slávu Tuctové knihy - tohoto evangelia turistů naší i přilehlé lokality - šířit aspoň tímto způsobem. Nato vyrazil jsem po žlutě značené cestě, přístupné dnes lyžařům, chodcům, ba dokonce jednomu cyklistovi, jehož jsem taktéž zde potkal, směrem pod Bílou skálu a dále směrem jižním. Po půl třetí kopnul jsem do sebe narychlo ještě jedno pivo v lyžařské hospodě Na prdku, na Tomášových vrcha odbočil jsem razantně doleva, laskaje se výhledy na sluncem zalité Krkonoše s dominujícím Kotlem, neučinil jsem obdobný nekompromisní zvrat později stejně prudce doprava, seběhl jsem improvizovaně stezičkou do části Jablonečka Předního ¨Blanska, nijak neznepokojen navázal jsem tu na zeleně značenou cestu a těsně po hodině čtvrté hodině odpolední - s přehledem dospěl jsem na nádraží ČD v Jablonci nad Jizerou - s přiměřeným předstihem před odjezdem vlaku v 16,10 hod., zrovna když sem přišli dva turisté z nejvěrnějších - Maruška z Trutnova a Vláďa z Jilemnice, a dostal se tak - smířen dokonce s turistickými démony zla - po šesté hodině večerní na Zelenou louku.
to nebyl blaf, jenž uzpůsoben měl dodat mému závěrečnému mravoučnému kázání pointu, nýbrž svatosvatá pravda, pořadatel Honza skutečně ohlásil příchod účastníků akce až Madeiry. Foto: L. Šlosar
atmosféru hvězdicové akce, jež nevsákla, nevstřebala či nepohltila toliko člověka zatvrzelého, tvrdošíjného a zarytého, vystihuje obrázek stolu pořadatelů v Turnovské chatě. Foto: L. Šlosar
výhledy na sluncem ozářené nejvyšší svahy Krkonoš tentokráte v závěru mého putování uchvátily mě natolik, že sešel jsem z cesty své, bohudík toliko té hmotné, své duchovní však věren. Foto: L. Šlosar
Napsáno výhradně pro tyto stránky.
Vánoční pochod /22. 12. 2007/ aneb Celý den naruby - ke všemu ještě s mudrováním na konci
Při blížícím se konci roku, kdy se ohlížím nazpět a hodnotím například i své reportáže, cítím potřebu předeslat toto své vyprávění následujícím krátkým vysvětlením, jež souvisí právě s některými mými reportážemi.
V nich měly by směřovat ironické narážky pouze vůči zcela nejmenovaným osobám, samozřejmě odmyslím-li si sama sebe. I tito lidé mají předlohu v konkrétních postavách, k nimž mohu přidat tu a tam nějakou další vlastnost - například pro zvýšení kontrastu a napětí v ději /viz třeba blíže nejmenovaného kolegu známých mi děv v úvodu mé reportáže Z chorobopisu psychotika/. Tím by tyto postavy měly vystoupit ze své reálné předlohy a s ohledem na absenci možnosti jejich identifikace a kontextu se stát osobami fiktivními a tedy vlastně v reálu neexistujícími.
Pokud se přesto přece někdo cítil, cítí a bude cítit mými narážkami postižen jako konkrétní osoba, pokorně se takovému člověku na tomto místě omlouvám.
Pojďme však konečně k turistice samotné. Variantu trasy Vánočního pochodu pořádaný KČT Lokomotiva Kolín začínající přes Polepy a Pašinku a končící přes Bedřichov, Novou Ves a Klavary jsem se letos chystal jít po šesté, což přímo volalo nějaké improvizaci. K ní nás inspiroval pochod Memoriál J. Růžičky a Vl. Kvítka, který pořádá jiný kolínský odbor KČT Agro. Tento pochod jsem šel dvakrát - naposledy letos na konci srpna /proto ho budu dále nazývat zkráceně "letní pochod /kdo chce, nechť si na reportáž z tohoto pochodu pro ilustraci klikne také kvůli tomu, že některé obrázky z této reportáže doplňují foto ze zmíněné reportáže, za předpokladu, že se sem opět vrátí/." - vždy v protisměru Vánočního a navíc proti němu s přídavkem přes obec Lošánky, kde se nachází pomník vztahující se k prusko-rakouské válce v roce 1866. Protože stran svých zážitků z pochodů nepovím pouze to, co nevím, dozvěděl se tak ode mě o pomníku Vláďa z Jilemnice, jenž se o památky z války roku 1866 zajímá v daleko hlubší a odbornější rovině. Proto jsme se dohodli, že změnu trasy uzpůsobíme tak, aby i on mohl pomník shlédnout a zdokumentovat.
Přestože kilometráž trasy 35 km Vánočního pochodu je proti letnímu pochodu podhodnocena právě o onu zacházku přes Kbílek, Kbel, Lošánky a Lošany, rozhodli jsme se tuto okliku kompenzovat hned v půl desáté po absolvování první kontroly v hospodě v Pašince, kde jsme dokonce z časových důvodů pro všechny případy vynechali tradiční krátké posezení u piva. Z Pašinky jsme to na další kontrolu v Ratboři, jež měla jako v předešlých letech proběhnout v restauraci u Poborsků, vzali přímo po silnici, čímž jsme vědomě po našich levicích vynechali nádherný oblouk údolím proti proudu potoka Polepky s Kohoutovým mlýnem a za ním kratičký úsek připomínající trochu zvlněný horský terén. K tématice psýché na tomto místě odbočím krátkou zmínkou o tom, že na začátku trasy jsme s Vláďou navzájem na sebe vychrlili některé dosavadní naše znepokojující poslední zážitky, jimiž jsme byli zcela prostoupení a jež nutně potřebovaly vyjít z duše ven. Protože přece jen nepovím úplně všechno, prozradím toliko na sebe, že jsem se Vláďovi svěřil svými obavami, že po Jirkovi z Jilemnice a Karlovi z Trutnova ztrácíme dalšího z našeho středu, důvodem bohudík není tentokráte aspoň zákeřná nemoc, ale víceméně nedostatek pochopení zvenčí, jenž poznamenal již kompletnost účastníků na společném výletě před týdnem.
S úplně jinou necitlivostí k tradicím setkali jsme se nato i v Ratboři. Před nějakým časem zemřel starý pán, majitel hospody U Poborsků, dědici hospodu prodali, takže se dostala do spárů nějakých mladíků, kteří ji přirozeně provozují dle vlastních představ, v jejich případě déle noci, s čímž zřejmě korespondovala neochota otevřít ji turistům aspoň výjimečně ad hoc nad ránem, vlastně aspoň dopoledne. Pořadatelé byli proto nuceni se skromně krčit téměř naproti v autobusové zastávce a my staromilci odškrtli jsme si ze seznamu zvyklostí na pochodu jednu pěknou tradici - posezení u příležitosti kontroly č. 2 v restauraci U Poborsků v Ratboři.
Za normálního toku událostí bychom nyní pokračovali asi kilometr a půl v protisměru našeho improvizovaného příchodu k nádraží ČD v Ratboři, posléze po odbočce přes silnici II. třídy č. 125 do Zibohlav a nato do Radovesnice. My jsem to však z náměstí napálili takměř v přímém směru našeho příchodu ke hřišti, obec jsme pak opustili před čtvrt na jedenáct u nevábné ohrady po našich pravicích po silničce mezi rybníky Novým a Továrním a zmíněnou silnici č. 125 jsme překlenuli už v obci Kbílku. Tady jsem jako vůdce mírně zklamal, protože jsem zamýšlel pokračovat jako při letním pochodu - pochopitelně v protisměru - po nefrekventované asfaltové stezce vedoucí někde spíše vlevo, ale přehlédl jsem její ústí na silnici, což nevadilo, protože do obce Kbelu jsme došli po normální silničce po trase o nějaký ten metr dokonce kratší.
Ve Kbelu na křižovatce bylo nám zřetelno, že se nesmíme nechat obměkčit tušením bílé štíhlé věže zdejšího kostelíka před tím viditelné z dálky a že musíme pokračovat po silnici doprava. Těsně před Lošánkami nesměli jsme se pro změnu nechat zlákat stezičkou vedoucí přímo do ke kostelu v Lošanech, jen tak jsme mohli naplnit náš cíl - dojít k pomníku z války roku 1866 se zlatoucím nápisem "PODĚKOVÁNÍ BOHU / za ochranu ve válce a před krutým morem v roce 1866 / postaveno L.P. 1867", jenž nalezli jsme lehce na kraji obce vlevo ve směru našeho příchodu těsně před ústím další silniční spojky ze silnice č. 125, tentokráte od Chotouchova.
Vláďa si tak mohl teď po půl jedenácté vyfotografovat nový přírůstek do své sbírky památek z roku 1866, o němž údajně dosud nevěděli ani v ústředí, jež se touto problematikou zabývá, a splnit si tak svůj první cíl naší odbočky. Tím druhým bylo získání turistické známky v Lošanech, která měla být k mání v tvrzi, na níž však sice byly patrny známky předchozího stavebního ruchu, ale v níž nebylo ani živáčka. Návštěvy Lošan jsme alespoň využili k prohlídce těsného okolí kostela sv. Jiří, za nímž na skalisku jsme shlédli pamětní desky k bitvě u Kolína 18. 06. 1757, zboku pak ještě dřevěný kříž, a později na nedalekém úhledném náměstíčku, kde se zmíněná tvrz nachází, ještě pomník věnovaný generálu Josefu Mašínu. Já jsem si tak velice rád zopakoval prohlídku Lošan ze srpna stejného roku.
směrem od Ratboře vévodí krajině kostelík ve Kbelu. Foto: L. Šlosar
před Lošánkami je možné to napálit po poli, případně i po stezičce rovnou do Lošan, ale v takovém případě by poutník přišel o potěšení shlédnout po několika metrech památník z války v roce 1866. Foto: L. Šlosar
detail památníku z války roku 1866 v Lošánkách. Foto: L. Šlosar
detail pomníku padlým v 1. světové válce v Lošánkách. Foto: L. Šlosar
detail památníku padlým v bitvě u Kolína 18. 06. 1757 za kostelem v Lošanech
kříž u kostela v Lošanech. Foto: L. Šlosar
detail pomníku generála Josefa Mašína v Lošanech. Foto: L. Šlosar
Po absolvování dalšího krátkého silničního úseku jsme na úsek trasy pochodu navázali těsně před půl dvanáctou v obci Radovesnice. Přesný název obce je vlastně Radovesnice I a římská "jednička" z názvu slouží zřejmě k odlišení od obce Radovesnice II, jež nachází asi 25 km severovýchodně za Kolínem směrem na Chlumec nad Cidlinou. Způsob odlišení obou obcí mi připoměl někdejší sestavy maďarských fotbalových mužstev, kde se to hemžilo podobným označením v maďarštině frekventovaných příjmení jako Tóth I, Tóth III nebo Nagy II, v tomto případě obdobné označení vyvolává údiv nad tím, že tentokráte selhala bohatost češtiny, která jinak dokáže dát místním názvům další přídomky. V obci jsme prošli kolem budovy obecního úřadu s bohatě zdobeného Vánočním stromkem a velice netrpělivě vešli do zdejšího hostince, v němž letos odehrála se premiérově další kontrola pochodu, což zřejmě její personál zaskočilo. V době našeho pobytu ho představovala vlastně toliko jedna paní, která se sice poctivě snažila odbavit frontu na pivo, ale trvalo přece dosti dlouho, než se stísněné prostory hostince aspoň trochu vyprázdnily.
Další novinkou na trase pochodu byla samokontrola u Památníku bitvy u Kolína těsně u obce Křečhoř. Proti letnímu pochodu jí nebyl opis data bitvy u Kolína, jež nalézá se na památníku, nýbrž opis textu na tabulce "KŘEČHOŘ PAMÁTNÍK - výročí 150 let / 1757 - 2007", což nás nezaskočilo, protože jsme si k pomníku ve třičtvrtě na jednu poctivě zašli.
Naopak jsme trasu pochodu aspoň načas opět nectili za Křečhoří, protože jsme z Kamhajku nepokračovali oklikou přes Vítězov, nýbrž jsme si trasu asi o kilometr zkrátili přímým postupem na kopec Bedřichov po tuhém terénu nejkratším směrem. K dalšího památníku, jenž zvěstuje, že na vrchu byla pozorovatelna pruského krále Bedřicha II., jsme pak již nešli, naopak jsme po řádném turistickém značení pokračovali po úbočí kopce přímo do Nové Vsi. Po půlhodinovém pobytu ve zdejší restauraci vyrazili jsme kvapně ke Kolínu pod vidinou, že stihneme dřívější vlak, než jsme uvažovali původně. Oproti letnímu pochodu jsem v dlouhé ulici vedoucí k nádraží zjistil, že zmizely stopy originálního protestu místního důchodce na počínání jeho souseda - podnikatele /opět odkazuji na zmíněnou reportáž/, za to před barevně výrazným domem několik aut vesele parkovalo dále /snad se hoši nějak dohodli/.
Závěr trasy přes Klavary a posléze proti klidnému trochu zasmušilému toku Labe zastihl nás v natolik pilné a svižné chůzi, že jsme do cíle v restauraci U radnice v Kolíně dorazili po třetí hodině a mohli jsme zde doplnit do svých vandrbuchů letos zbrusu nová razítka a vůbec vychutnat vpravdě předvánoční atmosféru pochodu, aniž bychom ohrozili pohodové dosažení plánovaného spojení v 16,27 hod.
S úsměvným pocitem, že jsem právě prožil pochod naruby tím, že jsem jako naprostý laik přivedl člověka s hlubším zájmem o věc k předmětu onoho zájmu, a že jsme i některé části pochodu šly naruby tím, že ty jsem si zkrátili a ony zase prodloužili, mohl jsem docestovat až domů v pohodě a uchovat si tak příjemnou vzpomínku na pochod až do Vánočních svátků, kdybych neprožil skrze mobil nedorozumění, jež dosti poznamenalo nadlouho další mé pocity.
Nesoulad ten vyvolal ve mně o to více přání, aby aspoň ten náš turistický život byl jakýmsi rybníkem, v němž žijí pouze mírumilovné ryby, byť různých druhů i tlouštěk, z nichž některá tu a tam mihne ploutví i tam, kde by neměla, a jiná zase člověku zkříží dráhu v blízkosti, ve které by se tak dít nemělo, ale aby i přes tyto drobné střety snahou obyvatel rybníka bylo žít pospolu v míru, pokoji a toleranci. Své mudrování pak závěroval jsem touhou obecnější, aby lidé pociťovali spíše potřebu spolu komunikovat, vše potřebné si vyříkat, snažit se odstraňovat bariéry, pokoušet se nalézt správný modus vivendi, zvláště spojuje-li je aspoň na dálku turistika.
Jak je patrno, nejen pochod samotný, ale celý dies Saturni 22 mensis Decembri A.D. MMVII skončil pro mě jaksi úplně naruby a naruby zanechal i mě samotného.
Výlet na Semilsko /15. 12. 2007/ aneb Výlet jako umělecký artefakt
I toto je jedna z příjemných stránek turistiky - naplánovat pro sebe, nejlépe však pro své bližní zajímavý výlet poskládaný z neméně zajímavých jednotlivostí, jež do sebe dokonale zapadnou a vytvoří dohromady poutavý celek. Každý známe pocity radosti i přehnané pýchy /jsme přece lidé a nic lidského nám není cizí/ při kterémkoliv záblesku spokojenosti na tváři druhých souputníků, na jejichž počest jsme výlet naplánovali.
Pro závěr tohoto roku a pro tuto sobotu zároveň ujal se úkolu naplánovat pro pár přátel výlet zakončený posezením Vláďa z Jilemnice. Na nádraží ve Staré Pace ve vlaku ve směru Turnov nakupí se postupně pětičlenná skupina - krom iniciátora akce i Maruška z Trutnova, Jožina a Ivan z Čisté a já. Jako šestý účastník byl pozván oblíbený benjamínek a tak trochu maskot našeho ve skutečnosti mnohem širšího neformálního společenství, jenž však měl již dříve dohodnutou jinou společenskou akci u svých blízkých.
Před osmou hodinou ještě ranní vystupujeme v Semilech. Naše krátké toho dne putování započínáme Riegrovou stezkou. Vody Jizery pod námi oproti minulé sobotě plynou z protisměru jaksi disciplinovaně, pravda oproti rozlehlé krajině v Polabí jsou nemilosrdně kroceny prudkými svahy nad oběma jejími břehy. Za teploty těsně pod bodem mrazu je terén pokryt nepatrným sněhovým popraškem, země jen zlehka zmrzlá a povětšinou není uklouzaná.
I největší kalamita nečinila by nám určitě problémy na krátkém silničním úseku nad Spálovem, to již po našich levicích vystřídal Jizeru její přítok Kamenice. Právě v nejbližším vrcholu silnice asi 100 metrů před rozcestníkem, za nímž později naše cesta opustí silnici a zůstane ještě načas věrná Kamenici, spatřujeme šipku doleva s nápisem Edův most. Po kratičkém sestupu k řece po stezičce jedním ohybem zalomené ocitáme se u železničního mostu. Těsně před ním nacházíme pomníček věnovaný především nechtěnému původci názvu mostu - strojvůdci Eduardu Vraštilovi.
Jsme na místě tragické srážky motorového osobního a nákladního vlaku, jež udála se v sobotu 25. srpna 1990. Těžké mechanické následky vlastní srážky vlaků umocnilo následné vzplanutí předního vozu osobního vlaku. Na tabuli ve tvaru nepravidelného trojúhelníku nacházíme uprostřed jmenný seznam 14 obětí, na posledním místě zmíněného strojvůdce, jež zachoval se před svou smrtí ještě statečněji než legendární Casey Jones - nejenže zůstal, ale v tváří tvář hrozícímu nebezpečí vběhl mezi cestující s výkřikem: "Držte se, dozadu!". Mrazení v zádech způsobuje označení první oběti "neznámá žena". Což za uplynulých 17 let nikomu nechyběla? Na levé straně vývěsky nachází se vylíčení neštěstí a vpravo pak výmluvný citát jednoho z přeživších: "Ti, co nepřežili železniční neštěstí, jezdili v bludném kruhu. Do něho nastoupili i ti, co přežili katastrofu u Spálova 25. 08. 1990". Pietní ráz místa pak podtrhuje další pomníček aspoň zdánlivě bez bližší souvislosti s nehodou - kámen s nápisem: "Tady 6. 1. 2003 fšecko vzdal nejlepší kamarád Jindra Piďus Kyjovský".
Edův most, blíže něhož odehrálo se 25. srpna 1990 železniční neštěstí. Foto: L. Šlosar
dva pomníčky na místě železničního neštěstí, jež odehrálo se 25. srpna 1990. Foto: L. Šlosar
řeka Kamenice tiše plynula proti nám v místa železničního neštěstí, jehož její vody 25. srpna 1990 byly svědkem. Foto: L. Šlosar
Pokračujeme dále opět přirozeným terénem stále proti toku Kamenice po Palackého stezce. Sluncem ozářené nejvýše položené stromy na svahu protějšího mění příslib překrásného počasí v jistotu. Pohled na Bohuňovsko dole před námi svádí Vláďu a mě ke vzpomínce na již neexistující hospodu Ženevu. Ještě před Bohuňovskem bočíme však doprava a po necelých 2 kilometrech stoupání přibudeme v půl jedenácté do již sluncem ozářeného Bozkova, kde shledáváme, že restaurace Dřevěnka je ještě zavřena a rovněž tak vyhlídková kostelní věž.
Klesáme Bozkovem. V úvodu odskakujeme si úzkou uličkou doprava. Stojíme před kapličkou modernějšího vzhledu. V jejích místech vyvěrá pramen chutné vody, jež plyne dále v podobě Drážského potoka do Vošmendy. O prameni se po třicetileté válce začalo věřit, že je léčivý. V polovině 19. století sem bylo z místního kostela přemístěno lavatorium - umývárna, v němž si poutníci omývali nemocné části těla. Kapli nad pramenem zřídila obec v roce 1900.
Klesáme Bozkovem ještě níže. Malinká doutnající jiskérka naděje vzplane vysokým plamenem. Restaurace U Farských je otevřena, jen je nutno zazvonit. Po chvíli jsme vlídně přijati. V sympatických útrobách rodinného domku za vzorné obsluhy a relativně nízkých cen trávíme příjemnou hodinku.
takovouto čepici má pivo v hospůdce U Farských v Bozkově. Foto: L. Šlosar
hospůdku U Farských provozují profíci v tom nejlepším slova smyslu. Foto: L. Šlosar
Zhoupneme se přes údolí Vošmendy na protilehlý svah do osady Cimbál k Sejkorské kapličce. Postupujeme po silnici směrem východním těsně při vrcholu stejnojmenného kopce po silnici na Příkrý, jíž opouštíme po malé silničce skrze les do Nouzova. Ještě předtím spatřujeme vlevo na protilehlém kopci Bozkov a před sebou v dáli sněhobílý sluncem ozářený zub Kotle. Procházíme obec a na plošině za ní nacházíme po čtvrt na dvě malé podium či kazatelnu či místo pro svědky v soudních místnostech v anglosaských zemích. Jsme na Cimrmanově nejnižší rozhledně na světě v nadmořské výšce 528,9 metrů nad mořem.
Ačkoliv totiž Jára Cimrman vyvíjel četné aktivity při výstavbě Eiffelovy věže v Paříži i rozhledny na pražském Petříně, trpěl bohužel závratěmi, tudíž žádnou rozhlednu nebo alespoň její vrchol nikdy nenavštívil a nemohl se proto kochat z jejího rozhledu, proto si navrhl rozhlednu vlastní, na které by svou prokletou indispozicí netrpěl. Na místě, kde stojíme, nacházel se původně stavební výkres rozhledny, který Mistr nakreslil vlastní rukou. V lednu 2007 byla rozhledna silně poničena vichřicí Kyril, avšak zachráněna, toliko výkres zmizel. Pro chystanou výstavbu nové kamenné rozhledny nanosili sem - blízko památné lípy vysazené v roce 2006 - dobří lidé kameny.
Před námi směrem severovýchodním shledáváme zřetelné výhledy na Krkonoše /mezi avizovanými vrcholy není vidět Kotel - jeden z Cimrmanových vtípků/, za námi pak na obec a za ní přes údolí Jizery na Kozákov. Uvnitř rozhledny nachází se další Cimrmanů vynález - dalekohled, jenž stírá rozdíly mezi obrýlenými majícími potíže s výhledy z dalekohledů a zbytkem světa, z tohoto dalekohledu není moc vidět pro kohokoliv.
Ještě jeden - letmý - pohled směrem na nedaleký dům s věžičkou nás uhrane. Spatřujeme přicházející vlídnou paní s tácem plným štamprdlí slivovice. Její manžel Ruda /oba jsou původci a realizátoři nápadu a projektu/ vyhotovuje našimi fotoaparáty památeční snímek.
vlídná paní z domku nedalekého od Cimrmanovy nejnižší rozhledny na světě u Nouzova počastovala vděčné pocestné sklínkami slivovice. Foto: L. Šlosar
na skupinovém snímku spatřujeme zleva stojící Luďka z Trutnova, Jožinu a Ivana z Čisté a Marušku z Trutnova, v podřepu ve stínu fotografujícího pak Vláďu z Jilemnice, jedno místo je bohužel necitelným zásahem zvenčí neobsazeno. Foto: neznámý kolemjdoucí
Blíží se druhá hodina odpolední a přesouváme se zpět do Nouzova. V hospůdce U kapličky s překrásnými kachlovými kamny Vláďa dojednal pohoštění. Strávíme tu tři hodinky při družném hovoru při pivech a chutné "číně".
V pět hodin již za šera a později za tmy sestupujeme po široké cestě do Semil. Velkou část cesty jdu za Ivanem, manželem Jožiny. Nebývá zvykem brát do party rodinné příslušníky, ale Ivan mezi nás báječně zapadl a patří k nám. Mnoho toho nenamluví, ale je skvělý chodec a výborný "parťák". V našich turistických přátelstvích neshledává logicky nic závadného.
Před třičtvrtě na sedm se ve Staré Pace při punči loučíme s přáním, abychom se i v příštím roce při podobných příležitostech sešli - my všichni dosavadní, ale případně navíc i další nově přibyvší přátelé naladění na stejné vlně bez pocitu jakékoliv nadřazenosti.
Poděkovali jsme Vláďovi za perfektně připravený výlet bez jediného hluchého místa, o délce kol 20 kilometrů za krásného slunečného počasí. Pomník obětem železničního neštěstí u Spálova, kaplička v Bozkově, Cimrmanova nejnižší rozhledna na světě, ano i obě restaurace - v Bozkově a Nouzově - potvrdily mi známý fakt, že na každém výletě je co nového objevovat.
Shora uvedené reportáže napsal Luděk z Trutnova
…. a nádavkem od mých turistických přátel - úvod
Archiv reportáže mých přátel a známých s trochu košatějším, nicméně - jak to u mě bývá - zajímavým úvodem naleznete po kliknutí zde. Pozor! Na všechny zde uvedené reportáže vztahuje se autorské právo.
Memoriál Jindry Axmana /pěšky/ /26. 01. 2008/ aneb OUVERTURA K VYDAŘENÉ ZPĚVOHŘE /napsala Máša z Vrchoviny/
Do Českého ráje v zimě cesta zlá je /19. 01. 2008/ aneb NA ÚTĚKU PŘED DEŠTĚM DO ČESKÉHO RÁJE /napsala Maruška Beruška/
Lyžařský přejezd Zvičiny /pěšky/ /05. 01. 2008/ aneb ZIMNÍ DOBYTÍ ZVIČINY /napsala Máša z Vrchoviny/
Výlety do Jizerských hor - předvánoční zamyšlení /lyže/ /15.- 16. 12. 2007/ aneb PŘEDVÁNOČNÍ VÍKEND /napsal Jan z Jičína/
Výlet do Železných hor /06. 08. 2007/ aneb LÍSTEK DO ŽELEZNÝCH HOR /napsal Jan z Jičína/
Memoriál Jindry Axmana /pěšky/ /26. 01. 2008/ aneb Ouvertura k vydařené zpěvohře /napsala Máša z Vrchoviny/
Nikdy jsem se zúčastnila Memoriálu Jiřího Axmana /turistického pochodu v Hostinném/, protože byly vždy dobré sněhové podmínky k lyžování. Ale letos je asi nejhorší zima za poslední roky. V předvečer akce proto potvrzuji svoji účast kolegovi Luďkovi, který je můj jediný záchytný bod, vím, že bude mezi 09 až 09,30 na startu v Arnultovicích v útulné restauraci U Soudku.
Ráno úspěšně dorazím s ČD do Vrchlabí, v 07,25 hod startuji z Vrchlabí. Opouštím město po hlavní silnici na Trutnov a u čerpací stanice za letištěm nacházím polní cestu, která vede přibližně mým směrem. Cesta se klikatí, stoupá a klesá mezi poli, až skončím v hromadě hnoje, ze které vidím věžičku kostela. Terénem přes pole a louky docházím do Dolního Lánova a proplétám se mezi domky k veřejné komunikaci, nacházím silnici a chvátám směrem na Prosečné. K mé malé radosti je vesnice sice malebná - obdivuji vystavěné domky ve stráni nad řekou /Malé Labe/, není vidět žádná přístupová stezka po svahu, asi se všichni pohybují jen auty - ale trochu dlouhá.
Nemám hodinky, došla mi baterie, a mobil mám uložen v baťůžku, nechci se zdržovat vytahováním. I když je nějaký stupeň pod nulou, jsem mokrá potem, jdu jenom v tenké fleesce, chvílemi popoběhnu. Konečně Prosečné - vidím golfové hřiště, zchátralý kostel, zkontroluji čas...9 hod, nevím, jak jsem daleko od Hostinného, preventivně přidávám. Zajímá se o mne žíhaný pes, kříženec boxera ,chvíli mě pronásleduje v určité vzdálenosti... jak se přiblíží , já mu uběhnu......nevypadá přátelsky ,asi po 1 km ho to přestane bavit a chytne si jinou stopu.
V 9,10 jsem na křižovatce s hlavní silnicí a u směrovky Hostinné 1 km! Volám Luďka,má to ještě 10 minut na start, jde pěšky z Trutnova - Horního Starého Města, vyrážím k prvním domkům Hostinného. Z otevřené brány vybíhá opět žíhaný pes, asi místní plemeno, tentokrát kříženec vlčáka,r aději přejdu a uctivě se vyhnu, nechci potíže, on je větší než já! Vlevo míjím gerontologický ústav /dobře si ho obhlédnu/ a vpravo zahlédnu nepřehlédnutelnou kapli se křížem vpředu. I když jsem in a hurry ,přejdu a zastavím se ,abych přečetla nápis Nicht mein, sondern Dein Wille geschehe!.....Nechtíc opuštím nádherně opravenou Olivetskou kapli, míjím opravený kostel a na křižovatce odbočuji vlevo a mírně stoupám k Arnultovicích. Sleduje mě dav čilých turistů z Jilemnice /dorazili právě vlakem/, a dva místní skauti,z vyšuji náskok, aby mě nepředešli a neucpali start. Pár minut po 9,30 hod vcházím do restaurace a nalézám Luďka. Přihlásím se k pochodu 16 km, dozvídám se, že můj kolega má mapu a popis tratě tak na mě musí dávat pozor a v pořádku mě předvést do cíle......
Díky pořadatelům za dobře připravený pochod.
Do Českého ráje v zimě cesta zlá je /19. 01. 2008/ aneb Na útěku před deštěm do Českého ráje /napsala Maruška Beruška/
V sobotu 19. 01. 2008 jedeme na výlet za Mílou a Sašou z KČT Žebrák. Sice předpověď je hrozivá, přesto mažu na vlak ve 4.14 hod., který mne doveze do Rovenska pod Troskami s malým zpestřením českých drah - ve St.Pace čekáme hodinu a v Libuni 20 minut.
Ale zvládlo se a v 8,30 hod po občerstvení a razítku získaném v potravinách vyrážíme. Sice trochu prší, ale jde to. Trasa je moc pěkná - občas mlha, ale výhledy na Trosky se podaří ,dokonce vidíme i svítící stromeček na hradbách. Před Troskami jsme došli Danu, která absolvuje celou víkendovou akci, připojili se k ní a společně došli v 11 hod. na občerstvení na Vidlák, zde bájo posezení, já si dala zelňačku a čaj, Dana čaj a rumík, Vláďa pivko a topinky s oblohou.
Po chvíli dorazili pořadatelé a získali jsme razítka z akce. Míla ze Žebráku kvůli nám nesl krabici svých oddílových razítek, a tak my na oplátku vytáhli naše soukromá razítka. No a venku mezi tím přestalo úplně pršet (vlastně jen mžilo) a bylo chladno u rybníků, ale odpoledne vysvitlo v dálce i sluníčko. Zkrátka jsme měli kliku na počasí i bezva partu.
V 17.19 hod jsme zase s malými přestávkami jeli domů. Chvíli se čekalo v Lomnici n. P. a chvíli ve Staré Pace, a tak v 19.46 hod vystupuji v Trutnově a zde zase - vlastně prý celý den - lilo.
Trasa: Rovensko Pod Troskami - rezervace Borecké Skály - Čechova vyhlídka - Borek - Rokytnický rybník - rybník Hrudka - rašeliniště Vidlák - rybník Vidlák - Tachov - zřícenina hradu Trosky - Troskovice - Štervensko - rybník Vidlák - Věžické údolí - rybník Věžák - U Přibyla - údolí Říčky Žehrovky - Podsemín - Nebákov - Dolní Mlýn - Bacov - Mladějov - Pařez - Pařezská Lhota - Hvozdec - Libuň.
Celkem 28 km.
Lyžařský přejezd Zvičiny /pěšky/ /05. 01. 2008/ aneb Zimní dobytí Zvičiny /napsala Máša z Vrchoviny/
Již po x-té, když není sníh a nedá se jet na hory, jsem navštívila Zvičinu ,abych se podívala, kolik odvážných a statečných tam najdu po noci strávené bez střechy nad hlavou.
Po absolvování ranní procházky s Charlesem jsem vyměnila ponožky a nasadila čepici, kterou vezmu tak 4 x do roka, zpravidla ve výškách nad 3000. V 7,45 jsem pustila slepice a vyrazila přímou čárou na Zvičínu.Vzhledem k mrazivému počasí cca - 5 st. C a silnému větru jsem se rozhodla jít nejkratší cestou tam a zpět. První zastavení je Vrchovina kravín, kde jsem zkontrolovala posed, abych náhodou nebyla na bílé pláni zaměřena......cesta končí,jsem na hranici se Sudety, využívám kolej traktoru a vyrážím přes oranici podle dálkového vedení elektrické energie. Sužována vichry pomalu klesám po pláni a směřuji ke střechám stavení ve Stupné. Docházím k hájku a narazím na lidské stopy, ty mě dovedou k osamělému kříži, odtud pokračuje ke svému překvapení docela slušná místní komunikace, dvakrát zatáčka, a už vidím silnici, orientační bod. Moje goratexové oblečení monotónně šustí, nicméně najednou zesílí, a tak se otočím, těsně u nohy mi přistál velký exemplář bernského salašnického psa. Ječím: "Mazej domů", bafan schlíple odběhne, lekla jsem se, obvykle všechny psy, co potkám, lákám na procházku s sebou bez ohledu, jak dlouhý pochod jdu, majitelům nabízím,že je přivážu v cíli, ať si pro ně dojedou autem.......
Seběhnu přímo na odbočku zelené a vystoupám ke kostelíku Máří Magdalény, také by zasloužil opravu, chvěje se ve větru, čekám, zda nespadne nějaká taška....Klesám k prvním obydlím Pecky a opět stoupám věrná zelené na náměstí. Zde vyměním barvy a pokračuji po červené turistické značce směr Kal, scházím ke mlýnu, je zde jedna stopa, a stoupám na Vyšehrad. Nikde ani živáčka, ale v určité vzdálenosti zahlédnu dvojice turistů a dalmatina, kteří se vydali z Paky stejným směrem. Náhle najdu na sněhu, větší množství stop, pravděpodobně turisté, kteří jdou po staré žluté z Lázní Bělohradu, jsou mi hned sympatičtí, protože nová žlutá se mi nelíbí. Přecházím silnici, zde je možno potkat pár turistů, předcházím manželé Ch. z Hořic, paní.doktorka má náskok. Stoupám do prudkého kopce po silnici vesnicí, předcházím pár vlažně pochodujících turistů a krátce po 10.30 hod vcházím do budovy Raisovy chaty na Zvičině.
Procházím chatou, vidím známé tváře a hledám svého otce, který měl jít s turisty KČT Lomnice z Mostku. Lomnické turisty nacházím v hojném počtu spolu s posilou z Nové Paky, ale svého otce nikoliv. Obejdu všechny přítomné, sbírám informace, ale až když zapnu mobil, najdu vysvětlení. Otce sklátila pravděpodobně chřipka, takže se vše vysvětlí. Objednávám si základní občerstvení Plzeň a přisedám k trojici skalních turistů z Turnova.Není tu žádné teplo,nejraději by se vecpala do žeber topení,ale přes vánoční svátky jsem přibrala, tak se mi to nedaří. Zdravím stovkaře Zdeňka z Hradce Králové, Marušku z Trutnova, ledového muže Vláďu z Lázní Bělohrad, kterého ráno rozmrazovali otevřeným plamenem /zimní táboření viz MF DNES pondělní vydání 07. 01. 2008/, bylo - 11 st.Celsia, turisty z Jaroměře, Jirku z Hořic, turisty, se kterými se vidím tradičně jen na Zvičině.
Po hodince klábosení a marné snahy se zahřát se loučím a vyrážím zpět do "Sibiře".Ve dveřích mě osloví zarostlý člověk, turista to asi nebude, hned se prozradí, že píše pro MF, ptá se mě, jak se mi šlo, přišlo mi to dost směšné, cca 30km nestojí za řeč, tak mu vysvětluji, že je to celkem pohoda...... /Asi mě moc neslyšel, moje informace prezentoval jako v Blesku/. V 11,45 tedy vyrážím a běžím až k silnici,abych rozhýbala tělo a trochu se ohřála.Cestou potkávám dvě skupiny novopackých turistů, nejprve pány, a pak dámskou společnost, kteří si pěkně pospali, než se vydali na Zvičínu.......
Neztrácím čas,a uháním po červené směrem na Pecku, nastupuji na zelenou a snažím se jí optimalizovat, skončím na dvorku obytného domku, tak se plížím křovím a znovu nalézám zelenou, přejdu foukající planinu u kostelíčka a musím se alespoň napít a rozhlédnout, kudy půjdu dál. Na silnici ve Stupné opouštím zelenou a stoupám vzhůru silnicí vesnicí. Vidím holandské domky, předpokládám, že tam bude přístupová cesta, ale v údolíčku jsou jen křoviska ,zkouším první cestu, ale končím na staveništi, pokračuji terénem, až najdu místní komunikaci. Procházím novostavbami - replikami krkonošských roubenek, krásné stavby, které hyzdí honosné ploty, brány a kryté bazény. K mé velké radosti končící silnička pokračuje stezkou vyšlapanou mnoha lidskými stopami směrem ke kravínu. Hurá, je to můj směr, nebudu muset improvizovat. Stoupám po úbočí pod lesem. přecházím malé údolíčko s krmelcem a vycházím na cestu na kraji Vrchoviny.
V 14,30 dobíhám domů a dochází mi, že jsem dost podchlazená, celý den mrzlo a dost foukalo, na turistické Raisově chatě turisty také moc neohřáli, proto si dávám horkou polévku a zalézám za kamna, ve snaze rozmrznout.
Výlety do Jizerských hor - předvánoční zamyšlení /lyže/ /15.- 16. 12. 2007/ aneb Předvánoční víkend /napsal Jan z Jičína/
Kolem třetí adventní neděle se mnohde finišuje v úklidu, pečení, nákupu i jiném dění. Rodinná rada však s patřičným předstihem připustila akci VÁNOČNÍ PROCHÁZKA PRAHOU s Klubem českých turistů Jičín - vlakem (uvedu nepodstatný detail, že KČT uhradil polovinu jízdného a celou vstupenku na výstavu o Valdštejnovi). Rodinná rada byla ovšem nejednotna, rozhodlo se, že do Matičky Prahy pojede maminka a dva mladší potomci. Za sebe jsem dosti drze uvedl, že přílišný rozruch mně stačí v podstatně menším městě: u jičínské kašny, kde se 14.12. hojně stánkovalo, z amplionů burácela m.j. i píseň NARODIL SE KRISTUS PÁN (!).
Navíc jsou mně některé zvěsti z historie málo přehledné, o Valdštejnovi pak nesrovnala moji mysl ani návštěva zámku ve Frýdlantě ani dění v Jičíně kolem Valdštejnských dnů jednou za dva roky konané.
Nikoliv pýchou navštíven vzpomenu, že L.P. 2002 jsem byl zařazen do programu Valdštejnských dnů v Jičíně, kde jsem uváděl to, co připravilo si (pochopitelně NEPOVINNĚ) žactvo některých škol okresu. Pravil jsem tehdy m.j.
"KDOVÍ, JAK TENKRÁT V ČASECH HRŮZNÝCH / CHOVAL SE ALBRECHT Z VALDŠTEJNA: / KDO SE MÁ VYZNAT - V KNIHÁCH RŮZNÝCH / JSOU HODNOCENÍ NESTEJNÁ …"
zatímco do někdejšího pořadu TREFA (ČRo Brno) jedenkrát jsem zaslal e-mailem odpověď do soutěže:
"DNES NA VALDŠTEJNY KDYŽ SE PTÁTE / DÍM BEZ VELKÉHO NÁTLAKU, / ŽE LVÍČKY MODRÉ, BA I ZLATÉ / UMÍSTILI SI DO ZNAKU."
V pátek 14. 12. jsem se manželce svěřil, že v sobotu uklidím celou domácnost a byl jsem hrdý. Nastala panika ! Manželka hojně nahlas uvedla, že pokud chci doma uklízet, ONA do Prahy NEJEDE, protože JÁ bych JÍ něco (ZASE) vyhodil, atd., atd., apod. Musel jsem tedy přislíbit, že uklízet doma nebudu a proměněná manželka hodným hlasem navrhla, abych si skočil s běžkami na hory a podívala se mi na internet do sněhového zpravodajství…
V sobotu 15.12. jsem narušil autoritu štábu KČT Jičín:
v 7.15 hemžili se na nádraží ČD členové (cca 50 ks) čekající na vlak do Nymburka (směr Praha); opodál - zpočátku nepozorován - jeden jedinec s běžkami mířící do vikariátu LB: ten pak povšimnut odpovídal trpělivě některým turistům (-kám) na nemístné dotazy KAM, PROČ - když není sníh apod. Když jedna turistka nepříliš hlasitě konstatovala, že kdyby to byla věděla, jela by raději za sněhem, málem mně stouplo i sebevědomí…
(Náš Lukáš - 1995 - možná v té chvíli zvažoval, zda Prahu vybral správně…)
V sobotu kolem 19.30 jsem konzumoval jitrnici ve vodě ohřátou (!) užívav poklidu domácnosti s Českým rozhlasem (zatímco nejstarší potomek Jan se nechal babičkou - na rozdíl ode mne - pozvat na bramborový guláš). Poklid netrval dlouho, návštěvníci vánoční Prahy byli vbrzku doma. Manželka přísným okem přehlédla domácnost a potěšena byla, že věci jsou na svém místě. Jen si posteskla, že na jitrnici mně přece připravila pánev (!)… Pak vyměnili jsme si dojmy - vánoční pražské x zimní jizerské. Navrhl hned skromně Lukáš, zda bych s nim nejel v neděli na běžky. Nikoho jiného (stejně jako 17. a 24.11.2007) jsme nezlákali.
Tak se stalo, že třetí adventní neděli světili v Husově sboru jen Alenka a Jan.
15. 12. 2007 - 30 km (O) - Na běžkách v Jizerských horách Kořenov (ž.zast.) - Knížecí cesta - Pod Černým vrchem - Smědava - Jizerka - Pod Bukovcem - údolí Jizery - Kořenov (ž.zast.)
Výlet do Železných hor /16. 08. 2007/ aneb Lístek ze Železných hor /napsal Jan z Jičína/
Je čtvrtek 16.8.2007.
Po krátké zastávce ve Vápenném Podole (kde v čase mého dětství kantořili rodiče na místní dvojtřídce) odebíráme se do Seče, kde parkujeme starší škodovku na náměstí poblíž kostela sv. Vavřince. Pro pěší turistickou trasu vybral jsem místo v Železných horách, kde v údolí Chrudimky byla v letech 1925-34 vybudována vodní nádrž*1. Se třemi potomky míjíme místní zámeček a sestupujeme do údolí k hrázi přehrady. Zastavujeme v místech, kde Chrudimka mění náhle směr svého toku - OHÝBÁ dosavadní směr ze severozápadního k severovýchodu … proto středověký hrad na pravém břehu řeky dostal jméno OHEB. Nejdříve však - ještě na levém břehu - pohlížíme na zříceninu malého hradu Vildštejn; ten je dnes nepřístupný, jeho útrobami vede krátký silniční tunel k přehradní hrázi, ze které se nabízejí zajímavé pohledy k vodní hladině i přemožené a poklidně odtékající Chrudimce.
*1Údolní přehradní nádrž Seč. Největší přehradní nádrží v Železných horách, vybudována byla v letech 1925-34. Úkolem přehrady je zejména ochrana proti povodním a výroba elektrické energie, slouží též jako významné rekreační středisko - v létě se zde vystřídá až 50 tisíc rekreantů.
Zděná žulová hráz je vysoká 42 metrů a její délka činí 165 metrů. Přehrada pojme až 22 miliónů metrů krychlových vody. Zadržovaná voda vytváří 7 km dlouhé jezero jehož plocha činí 220 hektarů v nadmořské výšce 490,5 m. Při výstavbě přehrady bylo zatopeno: čtyři mlýny, čtyři pily, tírna lnu, statek, hospodářské budovy a 11 obytných domů. Kámen na stavbu se dopravoval lanovou dráhou z lomu pod Libkovem. Vodní nádrž, jejíž hladinu zpestřuje ostrov s lesíkem, je obklopena zalesněnými kopci, a skalami se zříceninami hradů Oheb a Vildštejn. Ve skále pod zříceninou hradu Vildštejn byl vybudován tunel přivádějící silnici na korunu hráze.
. Unikátním dřevěným potrubím o průměru 2 m je dopravována voda k elektrárně o výkonu 3,04 MW, která se nachází 1,3 km pod přehradou. V roce 1947 byla přibližně 2 Km pod hrází, u obce Hořeleč vybudována vyrovnávací nádrž Seč II, jejíž sypaná hráz je 10,6 m vysoká a 111 m dlouhá. Na její levou výpusť je napojena malá vodní elektrárna o výkonu 60 KW.
Od hráze stoupáme již ke zřícenině hradu Oheb, kam rádi zavítají nejen příznivci středověkých sídel, ale i přírodovědci do přírodní rezervace plžů. Pohled k vodní hladině se proměnil, v přilehlém zálivu se nachází malebný zalesněný ostrůvek. Odcházíme od hradu lesními cestami a dostáváme se k vísce ÚSTUPKY. Je zřejmé, že počet stálých obyvatel je nižší než počet těch, kdo přijíždějí za vodou. Střídavě se vzdalujeme a znova blížíme k vodní hladině. Je čas se rozhodnout pro další směr trasy - zda půjdeme stále po pravém břehu Chrudimky až k Hornímu Bradlu, nebo si obejdeme vodní dílo celé. Rozhodujeme se pro druhou možnost. Pokračujeme k místu, kde Chrudimka - nepříliš mohutná - náhle rozprostře svou hladinu do krajiny. Poblíž vísky Přemilov je od nepaměti dřevěná lávka přes řeku (po níž se vlastně přechází mezi okresy CR a HB - dnes z kraje Pardubického do kraje Vysočina). Dostáváme se ke stavení Na Pilce, kde je možnost se občerstvit (též ubytovat) nebo jen zastavit v poklidném koutu, který jako by nic netušil o radovánkách léta o pár kilometrů dál na přehradě. Klapající vodní kolo na náhonu je působivou kulisou. Na čas opouštíme Chrudimku a stoupáme k vesnici KLOKOČOV. Na návsi se zastavujeme o Karlovy lípy, která textem na informační desce zvěstuje, že již tisíc let přelétlo její hlavu…
U turistického rozcestí rád vzpomínám, kterak jsem (celkem nedávno - 6.5.1978) v den svých 21. narozenin tudy šel pěšky nikým nerušen ze Žďáru nad Sázavou do Seče - 54 km…
(Klokočov je rodištěm Pavla Smetany - nedávno ještě synodního seniora Českobratrské církve evangelické.)
Kolem zámečku v Klokočovské Lhotce se blížíme opět k údolí přehrady, kterou sledujeme nyní z levého břehu. Jdeme lesní cestou, a tak návrat do mého rodného okresu zde není patrný. Přes Dolní Ves míjíme okraj Hoješína.
Zde vzpomínám na pana řídícího Karla Vosáhla a jeho rodinu; k nim jsme v čase mého dětství s rodiči občas zajížděli. Pan řídící byl písmák, malíř, rybář, ale především člověk, vkládal vědění do dětiček z okolních vsí v jednotřídní škole. Pan řídící to měl do okresního města téměř 30 km, přímé autobusové spojení nebylo, a tak jeho cesta na úřad byla pro něho vlastně malou výpravou. Jako malý chlapec jsem nevěděl, že pan řídící má dva bratry katolickými faráři a jest mu úředníky věnována přiměřená pozornost: zpětně je pro mne úsměvné, že na Hoješíně trvale žádný farář nikdy nebyl, ale odedávna je zde charitní domov pro řeholnice a pan řídící se těšil v místě značné úctě ode všech.
Přes Horní Ves pokračujeme kolem židovského hřbitova k rozcestí Pod Javorkou a míříme již na náměstí k Seči. Na okraji města pohlížím k objektům, které kdysi patřily mezinárodnímu pionýrskému táboru … kdoví, jak to zde nyní vypadá v táboře pro azylanty z cizích zemí (!). Sečské náměstí je na dosah. Svatý Vavřineček nám pohlídal auto. Po osmnáctikilometrové pěší trase odjíždíme ze Železných hor.
slosar(zavináč)mybox(tečka)cz